
	ISSN 1214-3529 Neděle 28.4. Vlastislav

Všechny rubriky

		Zpovědi, pocity

>		Zpovědi, pocity

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

povznášející fotograf Kratochvíl
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 23.6.2013 (12:24:36)

Černobílý hrdina: zažil toho na román, přesto žádný nikdy nenapsal. ANTONÍN KRATOCHVÍL se po celém světě proslavil jako neohrožený reportážní pan fotograf. Zachytil války i zlatou ruskou mládež. Teď zase nikde nevystavuje svůj život a vy byste nemohli být přitom jinak než postaru, zbystřete.

PRAVDU SI NĚKDY (ATRAKTIVNĚ) PŘIBARVUJU

(Alice Horáčková pro zpestření v MF Dnes)

Antonín Kratochvíl tvrdí, že je mužem bez domova, ale pronajatý byt v Suchdole, kam mě pozval na rozhovor, tak jako azylový dům vůbec nepůsobil. Bylo deset ráno a v jedné místnosti spal jeho osmnáctiletý syn Wayne, ve druhé žena Gabriela a ve zbytku domácnosti vládl pětiletý syn Gavin, který nás všechny několikrát postřílel plastikovým samopalem.

Více než polovičku svého života prožil Kratochvíl v Americe a proslul tam jako vynikající a všestranný umělec fotograf. Prošel rakouským utečeneckým lágrem, švédským vězením a cizineckou legií. Drsné prostředí přežil i díky tomu, co mu život rozdal v komunistickém Československu. Mluví bez zábran karlínským slangem, do kterého mu občas zabloudí angličtina, možná i proto mi automaticky začal tykat.

Jeho současná výstava v pražské Leica Gallery se jmenuje Domovina a shrnuje v ní celý svůj život. Takže...

Na své nové výstavě píšete, že vám domov voní jako šeříky. Rostou i v Americe?

Já jsem je tam nikde neviděl. Šeříky mám akorát tady na zahradě a připomínají mi dětství. První máje… Šeříkem začal prohnilý komunismus, a přitom strom tak krásně voní.

A jak vám ještě domov voní?

Po parní lokomotivě, kysaném zelí a dobrý okurce. To si v Americe koupíš jedině ve sklenici. Když jsem se nemohl vrátit do Čech, tak jsem začal hodně jezdit do Polska. Pražce tam totiž nebyly z betonu, ale ze dřeva, napuštěné dehtem. To v létě smrdělo jako v Praze. Jo a málem jsem zapomněl na zarostlý ženský podpaží. Nádhernej odér!

V Domovině máte i fotky z Afghánistánu a Černobylu. I tam jste se cítil doma?

Určitě. Domov – tam patří všechno. To jsou i ty následky, že tě z prvního domova vyženou. Můj otec mi tenkrát v Praze řekl: „Tady nemáš šanci.“ Dneska mám vlastní mladé a vím, jaký to je, když ti táta řekne: „Jdi.“ A ví, že tě třeba nikdy neuvidí.

Váš tatínek byl fotograf a podnikatel, po válce dostal tzv. malý dekret. Myslíte, že si nějak zadal s Němci?

To dostal každej, ty vole. Tátovi, kterej za války pracoval na Barrandově, komunisti přišili malej dekret, aby dostali jeho ateliér v Lovosicích. My jsme pak skončili ve Vinoři, v takové ohrazené oboře ve stájích, a naproti byla škola estébáků. Já jsem o tom věděl kulový, ale vím, že rodiče byli nešťastní a že na nás pršelo. Tak jsme pod střechu dávali hrnce, které sbíraly vodu a při dešti hrály hotovou symfonii: každý hrnec zněl jinak. A já jsem ležel, poslouchal ten hrnec, a když přestal zvonit, tak byl plný. To jsem musel vstát a vylít vodu.

Co pro vás byla největší lekce z dětství?

Naučil jsem se tu nespravedlnost. Že vás diskriminujou a ani nevíte, za co? Jenom proto, že vás někam zařadili. Takže jsem už od patnácti přemýšlel o tom, jak odsud vypadnout.

Máte pocit křivdy?

Ale nezatrpkl jsem. Nedávno se mě ptala jedna bývalá spolužačka, jestli jsem zatrpklý. Nevím, možná, že jsem, ale já na to kašlu. My jsme žili v izolaci, k nám nikdo nikdy nechodil. Ani na Vánoce.

To pak člověk ztvrdne, ne?

Aspoň víš, kdo je důležitej. Můj otec byl takovej posmutnělej, nevěřil lidem, neměl kamarády, tak žil pro rodinu. S manželkou byli srostlí, bylo hezký se na to dívat. My jsme se všichni skloubili, jenom nejstarší sestra musela do internátu. Občas sice přijela, ale jinak s námi už nikdy nežila.

Vy jste nedůvěřivý vůči lidem nebyl?

Já jsem měl kamarády. Dokonce jsem jim důvěřoval až moc, ale dost mě štvalo, že mě třeba nevzali do Pionýra. Já měl už tenkrát rád šátky. Češi tehdy nosili na krku takovou hnusnou bavlnu, ale šátek ze Sovětskýho svazu, to byla kvalita! Hedvábí. Pamatuješ? Nepamatuješ. Když jsem ho nedostal, přišel jsem domů s brekem.

Když se do té Vinoře podíváte dneska, tak vás to vůbec nedojímá?

Nějak ne, člověče. Ale docela dobré bylo, když mi pak v Lovosicích, kde jsem se narodil, dávali čestný občanství. Sebrali ho Zápotockýmu a dali ho mně, starýmu exulantovi! A k tomu mi dali fotku našeho domu, který už stejnak neexistuje.

Proč?

Zbourali ho kvůli jednomu volovi, co zničil půlku Lovosic a postavil tam paneláky pro dělníky. No a ten to čestné občanství dostal spolu se mnou, takže to byla taková česká plichta… Ale asi nejvíc mě vzalo, když jsem se z Ameriky poprvé vrátil do Prahy. To byl nával vzpomínek.

To bylo kdy?

V polovině osmdesátých let. Přijel jsem takovým podvodem přes Polsko a ještě jenom na víkend, abych se nemusel registrovat na policii. Ale sledovali mě, chtěli mě zbít v jednom průjezdu. A já furt nevěděl proč, kdo mě prásknul. Asi to byl někdo blízkej.

Ve svazcích jste se podívat nebyl?

Svazky mě nezajímají, nechci vědět, kdo byl ta kurva. Každý má určitě tisíc výmluv. Tím se nic nevyřeší, jenom jsi ještě víc osamělej. Vidíš kamaráda, víš, že zradil, a nechceš se ho ptát proč.

Už byste mu neodpustil?

Já nejsem dobrej křesťan. Podobné je to s ženskými. Když tě zradí, tak tě to mrzí, ale pak se cítíš osvobozenej. To je takové štěstí v neštěstí. Jednou jsem měl problémy s prostatou, a když mi odešla žena, byl jsem zdravej jak řípa!

To byla vaše manželka?

Kratochvíl: Taková skoromanželka. Byli jsme spolu sedm let. Od té mě osvobodil jeden můj kamarád. Chudák nevěděl, do čeho jde. Teď čekám, až se na mě vykašle tahle žena, protože jsem bordelář.

Kratochvílova žena: A ty nechceš být osvobozen? To zní tak krásně…

Kratochvíl: Od tebe ne. Jsme spolu už dvacet tři let, to už dojedem. (smích)

Kratochvílova žena: Jaké mám vlastně číslo na zádech?

Kratochvíl: Žena číslo čtyři. To ujde, ne?

Podle čeho jste si vybíral ženy?

Mám rád velký ženský, který si stojí za svým. Ne takový, co se poddaj a pak toho zneužíváš. Podívejte se na moji ženu, ta se s ničím nemaže. Ale já jsem one woman-superman. Taky mám v poslední době problémy s chůzí, tak mi stejně nic jiného nezbývá. (smích)

A jaký jste táta?

Náš syn, ten velký, co tady vedle chrápe v pokoji, mi jednou řekl: „Táto, tys tady pro mě nikdy nebyl.“ Tak to mě ranilo. Protože my jsme bydleli v New Yorku, chodil do privátní školy, ta něco stála a jako fotograf reportáží si moc nevyděláš… Já to jenom říkám. Tak jsem teď tady v Čechách a mám toho malýho Gavina a jsem s ním furt.

Ale pak máte ještě jednoho syna z prvního manželství, který tady vyrůstal bez vás, a ten by vám mohl vyčíst to samé…

Jo ten úplně velký? Ale ten to nikdy neřekl, naštěstí. Já nevím, jestli mě miluje, když mě tady konečně pořádně poznal, ale myslím, že mě má furt rád…

A vy jste proti otci rebeloval?

Já nemusel. Můj otec byl cool. Říkal: „Nikdy nebuď fotografem, mizerný povolání, vyděláš si kulový.“ Jako kdybych ho slyšel. Ale měl to štěstí, že než zemřel, tak ho jako penzistu pustili za mnou do Ameriky. Já měl tenkrát v Los Angeles ateliér a zrovna jsem dělal obálku na desku pro Pointed Sisters, takovou soulovou skupinu. Otec se na to díval a řekl: „Má to šmrnc.“ Viděl, že jsem se chytil. Maminka zase chtěla vidět diplom z akademie z Amsterdamu, ale nemohl jsem ho najít. Každé ráno jsem vstal, prosmejčil jsem byt a nic. Už si myslela, že kecám. Po čtyřech dnech jsem ho našel, ženu se jí ho ukázat a ona řekla: „Dobrý.“

Máma z vás chtěla mít co?

Asi jenom normálního člověka. Otec ze mě chtěl mít inženýra a jsem rád, že jsem se jím nestal, protože inženýrů tady bylo plno, všichni měli před jménem Ing., tráboše a jezdili na chatu.

Věděl jste vždycky, že chcete fotit?

Já myslím, že fotografie byla udělaná pro mě: je to rychlý, dobrodružný a je to o něčem. Sice nemáš prachy, ale máš svobodu.

Jenže té se člověk nenají.

No tak si vydáš knihu nebo začneš krást, znáš to.

A co jste ukradl vy?

Jídlo, ale to bůh dovolil. Mám nastudovanou Bibli, abych věděl, jak to okecat. Vždycky, když se naskytla příležitost vydělat fakt hodně peněz, jsem ji odmítl. Asi mám v sobě nějakou zábranu.

Takže kdyby vám teď nějaký pracháč řekl: „Vyfoť mě u mého nového letadla,“ nevzal byste to?

Pracháč u svýho tryskáče, to beru! Třeba by mě v něm svez!

Je těžké se dneska uživit jako fotograf, když nechcete krást ani jídlo?

Zatím mám kliku. Protože dělám portréty, reklamu, všechno. Reportáže už neuběhám.

S reportážemi jste tedy už definitivně skončil?

Ne, jen musím na operaci. Ale já mám dobré fotky i z auta. Říkám jim: „Dejte mi konflikt a auto a já vám to vyfotím.“

Copak to jde, takhle z dálky?

Kratochvíl: Jde. Občas z toho auta vylezeš. (smích) Ale abych se táhl někam třicet kiláků, na to už nemám. (Pauza, Kratochvíl si hraje se svým fotoaparátem.) Hele, to je zajímavý, že přes kameru vždycky poznáš, jestli je člověk fotogenický, nebo ne. Ty jseš.

Kratochvílova manželka: Já nejsem!

Děkuju. Co jiného vidíte jenom skrze objektiv? Dá se tak odhadnout třeba i povaha?

Já myslím, že povaha se nejlíp pozná, když nerozumíš tomu, co člověk říká. To se pak koncentruješ na výraz tváře a zjistíš, že slova nejsou důležitý. Když jsem odešel a neuměl řeči, tak jsem pořád jenom čuměl a hned jsem věděl, o co jde. Protože slova vždycky všechno překryjou. I když to jsem si uvědomil až později.

A kolik řečí umíte?

Umím ty, které jsem potřeboval nebo musel. Ale když řeči nepoužíváš, tak se ti vytratí. I češtinu jsem jednou skoro zapomněl, když jsem ji v Los Angeles pět let nepoužíval.

Kde vám šlo nejvíc o život?

V davu. Ten jak se zblázní, tak to neuhraješ. Jednou jsem fotil v Afghánistánu v utečeneckém lágru, všechno bylo výborný, slunce, ticho… Najednou přiletěl kámen, pak druhej, třetí. Nejdřív házely děti, pak do toho vlítli dospělí, couval jsem, nechtěl jsem se obrátit zády. Věděl jsem, že kdybych začal první krvácet, je se mnou konec. Vtom se konečně objevila moje ochranka.

Stalo se vám, že jste někdy odvrátil svůj zrak? Že jste si řekl: To bych si vyfotil, a stejně jste to nevyfotil?

Ne. Totiž jednou. Ale to bylo spíš z respektu. Znáte Tarzana? Johnnyho Weissmüllera? To byl herec a rekordman v plavání, krásný člověk, Adonis. Měl vilu v Acapulcu, přivezli nás a sedí tam Johnny. Troska. Dvanáct mrtvic, zkroucený, kost a kůže. A za ním stál mexický pořízek a ovíval ho. Ten průvodce mi říká: „No tak foť!“ A tam byl Johnny, nemohl mluvit, díval jsem se mu do očí a viděl jsem, že to nechce. Zrovna jsem o tom přemýšlel, jaký jsem byl možná vůl, že jsem si ho nevyfotil.

Tak měl jste ten respekt, nebo ne?

No dneska si přeju, abych tu fotku měl. I kdybych ji nikomu neukazoval, ale měl bych ji.

V cizinecké legii jste fotil?

Ne. Tam to nešlo. Já tam nebyl, abych fotografoval.

Být s cizineckou legií v Čadu bylo to nejhorší, co jste zažil?

Ani ne. Tam máš taky na výběr.

Jaký?

Když na tebe střílí, tak střílíš zpátky.

A vy jste střílel zpátky?

No musel jsem, stříleli všichni. Ale jeden na jednoho to nikdy nebylo.

Takže jste někoho zasáhl?

To doufám, kurva jasně že jo. To byla válka aut, buď já, nebo rebelové. Byl jsem pod přísahou a zodpovídal za kamarády, kdybych nestřílel, zařvali by oni. Mně se pak strašně dlouho zdály špatný sny, i ty moje ženský si myslely, že jsem blázen. To trvalo tak dvacet let.

Dneska už se ze spaní nebudíte?

Teď už ne. Nějak to zmizelo.

Nosíte fotoaparát pořád u sebe?

Dřív jsem ho nosil, teď už ne. Nějak jsem ztratil zájem fotit každý den. Fotil jsem padesát let, ty vole. Možná je to i tím prostředím, že to tady v Čechách nemá tu hranu. Nebo ji to tady má a já jsem jenom línej ji hledat. Nevím. Určitě jednou vstanu a začnu zase fotit jen tak pro sebe.

A poslední dotaz: vymýšlíte si někdy?

Proč, když jsem prožil, co jsem prožil? Já mluvím jenom pravdu. Akorát si ji někdy přibarvuju.

Antonín Kratochvíl

Povoláním fotograf, věk 65 let, datum narození 12.4.1947, místo narození Lovosice a znamení Beran (a stejný den narození jako u Karla Kryla)

Slavný česko – americký fotograf vyrůstal v Praze jako nejmladší ze tří dětí, otec byl fotograf. V roce 1967 emigroval. Z rakouského lágru Traiskirchen se dostal do Švédska, kde byl za „drobné delikty“, jak říká, ve vězení a deportovali ho s ostudou zpět do Rakouska. Ve Francii z donucení vstoupil do cizinecké legie, nasazen byl v Čadu. Fotografii vystudoval v Nizozemí. Fotil pro listy New York Times i Rolling Stone, čtyřikrát vyhrál prestižní cenu na World Press Photo. Spoluzakládal agenturu VII Photo. Čtyřikrát se oženil, na stáří zakotvil v Praze a má tři syny.

Poezie Olgy Čechové (1925 – 2010)

Pozůstalost jako památka pod názvem „Sladké jádro srdce“ vydalo v Praze nakladatelství TOGGA jako výběrovku z básnických textů výtvarnice Olgy Čechové, která byla věrnou manželkou výtvarníka Čestmíra Kafky (1922 – 1988); vztah k němu to její vzletné básnění z periody 1948 – 1993 také otevřeně (= neodbytně) díky múzám koketuje. Na konci svazku máte několik jejích vzpomínkových fragmentů na odešlého partnera. Stostránkový výběr ještě stihla připravit roku 2008 sama autorka, která texty doprovodila v ten rok vytvořenými kresbami. Malíř se má vždy uctít kresbami (od ženy) a také naopak…

***

Přisát k mému tělu

Jsi nejdražší mi host

Hřbet ruky kladu k čelu

a hltám přítomnost

Mé oči jak dvě ryby

po stropě mlčky plují

polykají Tvé sliby

a hned je vyvrhují

(těžké období pochmurného léta 1949)

***

Říkám Ti Nechci